S pohrdáním jsme minuli několik třetích cenovek s hlavním chodem do 120,- Kč a svíčkovou za 70,-, a nechali se upoutat restaurací s třemi písmeny v názvu. Cena tzv. menu se sice pohybovala plus-mínus v hodnotě jednoho Karla IV. (velikána z největších, přesto nominálně nuzně oceněného – pozn. pis.), ale porce byly tak směšně niterné, že jsme si konečně mohli být jisti – našli jsme to!
Nedali jsme se zmást bufetovým systémem pro zaměstnance v předsálí a sebevědomě se zařadili do fronty na rezervace stolů. Těšili jsme se na distingovanou obsluhu, příjemný interiér, decentní hudbu a stříbrné příbory. Trochu nás mátli kravatoví návštěvníci hltající pomfrity rukama, napočítali jsme jich za 20 minut, co jsme čekali, až přijdeme na řadu, 3 a půl na metr čtvereční. Ta půlka (asi šéfa nějaké jen lokální firmičky) odpovídá pravdě, jelikož nápaditý vzor na podlaze jídelny vymezoval onu plochu přesně.
Konečně jsme přišli k pultíku. Otec iniciativně převzal úlohu jednatele a jal se objednat stůl, přičemž chtěl rovnou zavést do zadních prostor, aby si jej případně mohl vybrat – babička moc chtěla uklidňovat rozjitřené vědomí všech svých roků pohledem na majestátně plující rybičky. Jenže ouha! Stůl prý dostaneme, až si objednáme. Požádali jsme tedy o jídelní a nápojový lístek, ale nejdříve nevěřícný, později vyloženě posměšný pohled uhrovitého mladíka směřující k nebesům, nás upozornil na světelné tabule s příslušnými informacemi nad našimi hlavami. V této trapné chvíli jsme pociťovali hlad i potřebu zachovat dekorum. To by tak hrálo, aby si myslel, že na to nemáme! Peněženka zařvala, otec také.
Nebudu to dále protahovat, slavnostní oběd se skládal z obalovaných kuřecích kousíčků obíraných rukama!, salátu z plastové misky a coca-coly usrkávané z voskovaných kelímků slámkou. Jedinou exkluzivitou byla skutečně cena. Nikdo nemluvil, vzduchem se nesl odér přepáleného oleje a hlasité odříhnutí kohosi na druhé straně místnosti. Atmosféra nás připravila o veškeré publikovatelné lexémy.
Úsilí zpestřit rodinnou oslavu bylo tedy nad očekávání úspěšné, ale myslím, že napříště zůstaneme raději u Knedlíků, Fazolí a Cibule.
Blog | Petra Tomanová