Je velmi ošklivou vlastností české povahy, že nejrůznější školní podvůdky nejen promíjí, ale i svou reakcí na jejich zveřejnění (pobavení) je přímo podporuje. Jaké je však potom znechucení občanů, slýchají-li o podobných praktikách ve veřejné sféře! To je pak oheň na střeše, politici jsou „oni“, pro něž zákony neplatí, „oni“ jsou podnikatelé, kteří si jen hrabou pod sebe a hledí, jak stát na daních ošulit, a další „oni“, „oni“, „oni“ (různé zájmové a profesní skupiny lidí dosaďte dle libosti). Není pak ovšem rozhořčení nad takovou situací nebetyčným pokrytectvím?! Proč u školáků a studentů je takové jednání oceňováno jako určitá frajeřina, kdežto v dospělém věku se frajeřina už mění na vychcanost (odpusťte ten výraz) a nepoctivost?
Naše společnost nemá nástroje, jak těmto věcem bránit, kór v době rozmachu technologií umožňujících zkopírovat cokoli, kdykoli a potajmu. Mnohem horší však je, že po těchto nástrojích není v societě poptávka. Proč se vymýšlet s něčím, co by ochraňovalo ty nudné, pilné šprty, které snad – nedejbože! – látka skutečně zajímá a učí se rádi. Je přeci o tolik víc „cool“, když dokážete svou převahu nad nebohým vyučujícím tím, že jej zesměšníte pro jeho nedostatek sherlockovského smyslu. A co teprve uznání, které si tím vybojujete u svých soukmenovců podobného ražení!
Aféra na plzeňských právech ukázala, kam až vede takto tolerantní přístup. A také to, jak farizejsky veřejnost reaguje na tyto nepravosti, protože teprve nabytí titulu Mgr. či JuDr. tímto stylem se jí už zdá moc. Myslím, že není dost nahlas slyšet (pokud vůbec), že náprava může přijít jedině zdola – odmítám podobných praktik už u dětí, pubescentů. Nevolám po trestech, ale po takové výchově, která potomky povede k tomu, aby si vážili těch jedinců, kteří se látku naučili, a nikoli těch, kteří ji opsali. Je nutné neustále opakovat, že takovéto jednání je morálně opovrženíhodné, a proto by nemělo být zdrojem zábavy. Já osobně se tedy příště, až budu v hospodě poslouchat historky o tom, jak se mé kamarádce povedlo ošálit docenta na peďáku, smát nebudu. Také si myslíte, že zticha u stolu budu jen já?
Blog | Petra Tomanová